stderr

O prvním červencovém víkendu jsem vypnul mobil, zahodil notebook, nasadil nově koupený turstický boty a s tátou vyrazil na pochod přes Rychlebské hory. Z Bílé vody do Žulové, jen s batohy a stanem. Kdybyste nevěděli kde hledat, tak se koukněte kousek nad Jeseníky (a ty jsou na severu Moravy, mrk mrk). Bylo to fajn, takže si dovolím jedno ne-IT téma. Pokud byste se ztráceli, sledujte mapu.

Výlet není nijak náročný (ve výsledku jsme ušli nějakých 35km), takže pro ajťáky ideální. Doporučuju sbalit baťůžek a vyrazit, je tam krásně!

Startujeme v pátek

Z Brna jsme vyjeli hned po ránu, abychom rozumně dorazili do Lipové - Lázně, kde bylo v plánu odložit auto. Mají tam krásný nádraží, ze kterého jednou za čas jede vlak do Javorníku. Měli jsme dlouhou chvíli, tak jsme zašli na pivo do místní nádražky - úplně jsem tam viděl výpravčího Aloise Nebela. Z Javorníku je to už jen co by z autobusu kamenem dohodil do Bílé vody. Autobus nenavazuje, ale zase je hned u zastávky hospoda. Bílá voda, která leží v nejsevernějším cípu Slezka, byla na začátku naší pěší cesty. Za zajímavost tu stojí klášter, kde se vyrábí hostie a kam se za minulého režimu "odkládaly" jeptišky - na konci světa nikomu nepřekážely. Ještě je tu léčebna pro alkoholiky a drogově závislé, kde autobus končí. Bylo nám trošku trapné míchat rum s colou přímo před ní, tak jsme kousek poodešli.

Protože jsme na samotný start dorazili až v pět odpoledne, nebylo už moc prostoru na velký cestování. Chůzí turistů - začátečníků jsme vyrazili po červené značce směrem k Borůvkové horě, abych si už po prvních dvou kilometrech lepil paty. Jinak jen les, sem tam výhled, opuštěná turistická chata bez elektřiny a Česko - Polská hranice.

Ubytování jsme našli kousek pod Borůvkovou horou. Všechno je to tam v kopci, takže najít nějaký místečko mimo hlavní cesty, kde se dá postavit stan není úplně jednoduchý. Ale jde to. Dopili jsme zbytek rumu a na lihovém vařiči, na kterém se topí tuhým podpalovačem, uvařili vynikající večeři - lečo s klobásou z konzervy.

Sobota bez kousku civilizace

V sobotu jsme vyrazili chvilku před devátou a po pár metrech se vyšplhali na vrch Borůvkové hory. Ta byla nedávno docela pěkně opravena (na každé lavičce zářilo logo EU) - kromě vyhlídkové věže je tu posezení a bufet, který začali kolem desáté otevírat. To už jsme byli ale celí rozhlídnutí a tak jsme nepočkali ani na pivo a šli. Úplně jsem nerozumněl tomu, jak se může uprostřed lesa uživit stánek s občerstvením, ale cestou dolů - směrem do Polska - jsme pár turistů potkali, takže nějaký zlotý asi mít budou.

Kam se vydat z Borůvkové hory byla zásadní otázka - buď do vesničky Travná nebo po polské značce k vesnici Zálesí (kde se značka limitně přibližovala k naší cestě, tak se tam dalo pěkně přeběhnout). Důležitý na této volbě bylo to, že buď půjdeme do hospody, ale pěkně se u toho nadřeme (Travná) a nebo se nenadřeme (hahaha, v horách!) a hospodu mineme. Jako praví turisté jsme hospodu obětovali.

Zálesí, kam se nám podařilo z Polska dojít, je dnes malá osada, kde jsou asi, jestli si dobře pamatuju, čtyři stále obydlené domy. A všechno tam je (jakože tam teda nic není) do kopce. Nebo, pokud jdete na druhou stranu, z kopce. Po chvilce rozhlížení se jsme se kolem studánky doplazili na vrchol Koníček. Rozhodl jsem se, že v takovém pěkném prostředí musí být nějaká ta keška. A bum ho, i bez souřadnic jsem ji odlovil (a později na internetech nedohledal).

Podle informačních cedulí se tu dříve kolem hranic scházeli čeští a polští disidenti a mezi zábavou si vyměňovali zkušenosti, jak zamést s režimem. A určitě taky baštili borůvky - bylo jich tu všude tolik, že je ani polští sběrači nestihli sesbírat a tak jsem se pěkně nacpal. Z prudkýho kopce, který bych nahoru jít nechtěl a u kterého bolela i cesta dolů, jsme sešli k Černému koutu. Zde se zase dříve předával samizdat a dnes tu turisté pořádají párty - byl tam pěkněj bordel.

Popošli jsme dalších pár kilometrů směrem k rozcestníku nazvaný Buk, ale cestou nás zaujala pěkná neznačená odbočka, která vedla naším směrem. Poradili jsme se s mapou a GPS na telefonu a ten řekl, že jako jo, že tudy se máme dát a vyhneme se cestě z a zpět do kopce. Tuto cestu křižoval bezejmenný potok, který se nám tak líbil (rozumněj, už nám to stačilo), že jsme si kousek od něj našli místo na stan. Na večeři jsme si uvařili kolínka s vepřovým z konzervy. Delikatesa!

V neděli domů

V lese u potoka se spí samo, takže jsme se vzbudili asi po dvanácti hodinách a kolem deváté už byli zase na cestě. A šlapali na Špičák - nejvyšší horu Rychleb. Kolem další osamělé turistické chaty, kde nás odchytl déšť (a doprovázel až do konce), jsme vyběhli skoro k vrcholu. Na samotnou horu vede odbočka z turistické značky, tak jsme po chvíli mudrování odhodili batohy do křa a šli zase do kopce. Nahoře je to zklamání - najdete tu jen vrcholovou mohylku a rozcestník. Jinak všude kolem les a výhled nula. Skoro to ani za těch 400m nestojí.

Závěr cesty už je jen z, dámy prominou, kurevsky prudkého kopce, který se táhne až do 3km vzdálených Skorošic. A samotná dědina má další 3km než se dostanete k autobusové zastávce. A tam se dozvíte, že vlastně už nic nejede. Nezbývalo než chvilku spočnout, protáhnout nohy, vyfotit se a zabrat posledních pár kilometrů do Žulové na vlak.

Víte co? V Žulové mají v neděli zavřenou nádražku, takže žádnej Alois Nebel. Museli jsme odložit batohy u paní výpravčí a vrátit se na náměstí do místní nálevny. Pivo, zaplatit a zpět na vlak, který nás dovezl až k autu.

Den navíc

Mít jeden den navíc, mohli jsme dojít až k autu a dát si tak pěšky opravdu celé Rychleby. A byla škoda, že to už tak nevyšlo. Třeba se to povede vám.

Pokud jste dočetli až sem, tak klobouk dolů. A chcete závěrečné zhodnocení? Příroda, výhledy a výlety v Rychlebských horách si zaslouží šest hvězdiček z pěti.